Puttování jako na skle

20. 09. 2009 Forgolf | |

Práce s udrzováním golfového hriste ve stále stejném stavu je sisyfovský úkol. Kvuli sezónám, promenám pocasí, nájezdum vselijakých travních skudcu, nájezdum samotných hrácu (speciálne v jarních dnech, kdy se vyrojí vsichni naráz) a dalsím vlivum je to úkol v praxi jen tezko splnitelný. Presto se o nej greenkeeperi - a díky jim za to - stále dokola pokousejí.

O Stimpmetru a merení rychlosti greenu

Pokud jde o údrzbu hriste, nejcitlivejsí je v tomto smyslu stav greenu. Co pomuze krásná krajina kolem, kdyz jsou greeny pomalé nebo hrbolaté. To pak ani nejkrásnejsí fairwaye, odpaliste ci klubovna nezachrání. A jeste subtilnejsí problém - vsechny greeny hriste by mely vykazovat stejné vlastnosti, hlavne by mely být stejne rychlé.

Uz pred 60 lety vynalezl American Edward S. Stimpson geniální pomucku, která pomáhá greenkeeperum na celém svete tento problém resit. Pomucka se jmenuje po nem "stimpmetr" je prajednoduchá, a pritom velice funkcní. Prestoze se pri té jednoduchosti sotva dá mluvit o vynálezu, Stimpsonovi patrí velké uznání za to, ze ji uvedl v zivot. Stimpmetr se postupem doby stal oficiálním a také americkou PGA uznaným prístrojem k merení rychlosti greenu.

patování jako na skle Clovek nemusí být zrovna atomový fyzik nebo univerzitní profesor, aby dokázal se Stimpmetrem pracovat. Je to 90 cm dlouhá rampa tvaru V, na jejímz konci je výstupek. Za nej se dá mícek a rampa se pomalu zvedá. Pri naklonení asi o 20 stupnu vuci rovine greenu mícek prekoná zarázku a sebehne rampou dolu - bezí po greenu. Tímto postupem je zajisteno, ze mícek vyrazí po sjezdu kolejnickou stimpmetru na green pokazdé stejnou rychlostí.

Bezne by mohla stacit dve merení - pustit mícek jednou jedním, potom opacným smerem. Ale delává se jich nekolik, pricemz se mícek spoustí na green z nekolika smeru, samozrejme na jeho co nejrovnejsí cásti. Vsechny ubehnuté vzdálenosti se zmerí a spocte se prumerná hodnota. Tahle hodnota, tedy vzdálenost, kterou mícek urazí, se merí skoro v celém svete ve stopách. Ale jsou zeme, treba Turecko nebo obcas i sousední Rakousko, kde je zvykem udávat rychlost v metrech.

putování jako na skle Urcite znáte z televizních prenosu, jak komentátori s respektem uvádejí rychlost greenu na Masters - tam to bývá asi nejvíc, kolem 13 stop, ale v jednom extrémním rocníku, tam uz namerili i malicko pres 14 stop! To uz je, jako byste málem puttovali na skle! Uz od 10 stop se mluví o velmi rychlých greenech. Tyhle velmi rychlé greeny jsou extrémne citlivé na údrzbu. Kazdodenní strih je samozrejmostí, cím kratsí strih greeny dostanou (zejména tím se dosahuje kýzených rychlostí), tím víc dostává travní povrch greenu zabrat a tím náchylnejsí je také jejich tráva na nemoci. Udrzovat takové rychlé greeny je tak o mnoho nákladnejsí, nez kdyby se správce hriste spokojil s greeny prumernými. Ovsem tyto náklady se promítají na hráce - do green fee nebo clenských poplatku. To je logické a hráci to chápou - chci krásné hriste a rychlé greeny, neco to stojí. Starsí hriste nekdy nejde stríhat tak nakrátko: drívejsí architekti vytváreli i hriste s vetsími sklony greenu, které by se pri zvýsení rychlosti mohly stát nehratelnými. V tom vynikal treba Alister MacKenzie nebo Donald Ross, jejich hriste jsou svazitými greeny proslulá.

Rychlé greeny velice ostre oddelí nezkusené hráce od zkusenejsích. Ti první jsou na rychlém greenu nestastní, hrají "kulicky" tam a zpet, protoze zastavit mícek dostatecne blízko jamky je pro ne problém. Mícek bezí a bezí, jezdí v obloucích, které slabsí hrác proste nevymyslí. Pak nastupují trí, ctyr a víceputty, frustrace, ztráta tempa hry, s tím souvisí zdrzování následujících flightu atd. Pro dobré hráce jsou naopak rychlé greeny výzvou - na nich se musí opravdu ukázat vsechno, co v cloveku je, dobrá hra na opravdu rychlých greenech vyzaduje mnohaletou praxi. Lec dosti teorie. Podívejme se na v praxi zmerené hodnoty ruzných povrchu.